20. 3. 2010 Krajská výstava Vyškov

21.03.2010 20:45

    Výstava ve Vyškově se konala poprvé a protože to máme z Brna kousek, přihlásili jsme se. Duo CACIB byl velkou školou, takže do Vyškova jsme jeli dobře připraveni. Příjezd a počátky výstavy připomínaly šokovou terapii. Nedostatek parkovacích míst umocnilo spojení bezohledných řidičů a chybějícího člověka na parkovišti, který by řidiče, kteří parkovat neumí (nebo nechtějí umět) přímo při parkování naváděl na rozumné vzdálenosti mezi vozy. Naštěstí, v blízkosti výstavy bylo několik bočních uliček, kde se dalo auto solidně odstavit. Dalším problémem byla ohromující až ochromující fronta před budovou. Staccato se uvedl "zuřivým" štěkotem. Oči dalších vystavujících byly výmluvné - "Proboha, co to mají za zabijáka?" Po chvíli se situace uklidnila a dokonce i nekonečná fronta se pomalu, ale jistě pohybovala směrem k budově. Z venku vypadal poměr velikosti budovy ku velikosti fronty naprosto beznadějně. Když jsme se dostali dovnitř, trochu jsme se uklidnili - budova byla poměrně prostorná a nebyl problém si najít dobré místo. Pět kruhů bylo rozmístněno po různých sálech a jeden dokonce venku. Nás čekal ten nejhůře situovaný - přímo ve vstupní hale, kde se pohybovala největší masa lidí. Jak jsme záviděli těm šťastlivcům, kteří předváděli v sálech, kterými se rozléhal příjemný klid.

    Již před výstavou jsme opět poprosili Věrku, aby nám Stakyho předvedla. Původně jsem se této úlohy chystal zhostit já, ale nedostatek odvahy mě od nápadu odradil. I Věrka se výstavy účastnila (tentokrát s belgičáky), takže to bylo celé jednodušší. Chvíli jsme se rozkoukávali a pak Lubča vyzkoušela pár koleček v kruhu a postoj. Stakymu to docela šlo a v její hlavě se začal klubat nápad - Staccata předvede ona. Z nápadu se stala skutečnost ve chvíli, kdy měla Věrka odvystavováno a před námi bylo ještě několik hodin čekání. Nechtěli jsme, aby kvůli nám čekala takovou dobu a Lubča se tedy pevně rozhodla, že Stakyho předvede. Staccato si zasloužil množství chvály. Sem tam se tahal za jinými psy, ale málokterý z nich činil jinak. Oproti výstavě v Brně ale spoustu času odpočíval na dece a byl moc hodný. Z whippetí říše jsme zde byli jediní, protože fenka Abigail Liberty Valentine Dogs se nedostavila.

    Abych se vyjádřil k výstavě jako takové. Na jedné straně nás na rozdíl od Brna nepostihly žádné zmatky a vše probíhalo jak mělo. Bohužel jsme byly v kruhu předposlední plemeno a tak to bylo všechno moc dlouhé, ale s tím se musí počítat. Na straně druhé to bylo množství odpadků za budovou, kde se dalo venčit. Dokonce se zde vyskytovaly i střepy skla. Toto bylo opravdu naprosto nezvládnuté a pokud to způsobili vystavovatelé za cca hodinu (což pochybuji), tak to chtělo od pořadatelů občas vyjít ven a o tento nepořádek se postarat. Nešlo o nijak velké prostory. Pokárat by si však zasloužili i vystavovatelé. Cedule s požadavkem, aby zúčastnění sbírali exkrementy svých pejsků, pytlíky a několik košů (dokonce improvizace ve formě krabice...), nic z toho nepomohlo. Spousta pejskařů zkrátka neumí po svých vlastních miláčcích uklízet, přestože věřím, že vlastním dětem zadky utírají a doma na záchodě splachují. Ani nechci vědět co způsobilo odporný zápach zhruba v polovině výstavy, který se táhnul z venku. V tomto jsou však vystavovatelé nevinně. Udělali pro to dost.

    Ale zpět k našemu pejskovi. Rozhodcovala jej Mgr. Božena Ovesná, která "píská" všechny skupiny psů. Lubča se Stakym vytvořili skvělou dvojici. Ani jednomu nebylo co vytknout. Lubča předvedla Stakyho napoprvé úžasně (ne že bych ji nevěřil, ale i mě překvapila, jak ji to šlapalo). Odvážně se vrhla do kruhu a Staccato ji poslušně následoval. I postoj se povedl a to chválím i Stakyho výdrž v pozici. Nakonec to přeci jen nevydržel a začal si lehat, načež ho paní rozhodčí upozornila, aby si ji tam nelehal. Výsledek byl nejlepší možný - Výborný 1 a Vítěz třídy. Čekání se tedy vyplatilo a z výstavy jsme odcházeli s širokým úsměvem na tváři. Tato "třešnička na dortu", ale nakonec nebyla tím nejkrásnějším momentem. Tím byl zcela jistě Staccato vycházející z kruhu, který když mě uviděl, zavrtěl ocáskem a začal mě vítat, jako by chtěl říct "vidíš, tak jsme to dokázali, jupí, ale vemte mě už konečně domů...".