6. 2. 2010 Duo CACIB Brno

17.02.2010 21:10

    Jelikož bydlíme v blízkém okolí Brna, vedly naše první výstavní kroky na brněnské výstaviště. Těžko si ovšem představit (alespoň v rámci republiky) náročnější start do kolotoče výstav, než na tak významné "psí" události, jakou je brněnský CACIB. Původně se měla Stakyho premiéra odehrát na lednové národní výstavě psů v Olomouci, ale naše nerozhodnost, spolu s kalamitním stavem silnic situaci změnila. Tak jako tak, přípravě jsme věnovali málo času a úsilí. Nakonec se toho chopila Lubča a naučila Stakyho solidní postoj. Těsně před výstavou se jí navíc podařil další husarský kousek, když sehnala výbornou handlerku, která velmi úspěšně brázdí výstavy se svojí barzojkou. Pár dní před CACIBem sme ji tedy Staccata přivezli do stájí, aby si to s ním vyzkoušela. Věrka ukázala, že se zvířaty to prostě umí a tak se naše (moje) počáteční nervozita změnila ve zvědavost a natěšenost. Nadešel den "D" - konkrétně sobota, 6. února. Znovu navrácená nervozita způsobená první výstavou vůbec (jak aktivně tak pasivně) a možná i trošku nepřehlednosti v pavilonech způsobili své. Zoufalé hledání našeho kruhu vystřídalo zoufalé hledání katalogu. Zatímco situace se za krátko uklidnila, Staky se činil přesně opačně. Přeci jenom vycházky po lese a v přirodě za domem jsou krásné, ale těch pár psů a lidí co Staccato potká, ho nemůže připravit na kvantum psů a lidí obývajících výstaviště. Ostatně množství takového rozsahu trochu zaskočilo i nás. Pejsek byl tedy nervózní a snažil se jít za každým svého druhu a že jich nebylo málo. To jsme však očekávali. Když dorazila naše handlerka a vyzkoušila si proběhnout kolečko a postoj, Stakyho "výkony" z relativně klidného prostředí stáje byly pryč. Ve třidě dorostu byli 4 psi a ačkoliv jsme od Stakyho nic neočekávali a ani nechtěli, tajně jsme doufali, že nebude právě ten bramborový. Nuž, doufat jsme mohli :-D. Při předvádění odvedla Věrka maximum. Staccato však na rozhodčí Sosnovou nezapůsobil a nepřilepšil si ani láskyplným výskokem do její náruče a ještě láskplnějším oblíznutím. Paní Sosnová se sice usmívala, ale následně si dala záležet, aby všechny pozůstatky Stakyho náklonosti setřela. Bylo vidět, že Staccato je zelenáč a oproti ostatním až ledově klidným dorostencům se se "slávou" teprve seznamuje. Skončil tedy 4. z důvodu jemnější kostry, ale jako velmi nadějný! A tak nezbývá, než více posilnit jak pohybem, tak stravou. To, co je minusem na výstavě se na závodní dráze může změnit na velké plus. A jelikož výstava toho pejskovi moc nedá, zatímco na dráze se vyřádí, jsme s posudkem spokojeni. Dostihová dráha či coursingová trať jsou přeci jen pro zvířátka to pravé vyžití a už se těšíme (velmi) na první tréninky. Popravdě řečeno, na Staccata jsme byly upřímně hrdí. Získal sice pověstnou bramboru a na prvním "rande" s paní rozhodčí si příliš dovoloval, ale šel nádherně. Tedy více než úměrně tomu, že jsme ho vlastně ani nepřipravovali. Jako milovníci našeho pejska jsme měli upřímnou radost, jak to všechno zvládnul, i když byl v tahání za vším co se hýbalo tradičně neúnavný. Na druhou stranu zavládl i smutek, když jsme si uvědomili, pro koho jsou výstavy psů dělané. Věřím, že ve většině případů jde o setkání se s lidmi s podobnými zájmy a hlavně o pejsky, kteří si zažijí své minutky slávy a očuchají si své psí kamarády. Když jsme ale viděli, že whippet, který se byť jen otočil z kruhu dostal od handlerky, v horším případě své majitelky, ránu kolenem do hlavy aby se srovnal, bylo nám z toho smutno.  Podobných neadekvátních "uzemnění" bylo několik. Osobně bych to nepodporoval ani kdyby šlo o titul, když se však jedná o dorost, je to zcela nepochopitelné. Navíc, hned vedle nás zavřeli do přenosné plátěné "klícky" pejska a kňučícího a plačícího ho tam nechali snad hodinu opuštěného. Čekali jsme, že tento velký "den psů" bude skutečně dnem psů. Byl to však spíše den majitelů psů, kteří se k nim občas nechovali snad ani jako ke zvířatům.

    Bylo to ale velmi poučné pro nás a snad i pro Staccata. Nedlouho po výstavě jsme se přihlásili na další výstavu, tentokrát naopak maličkou krajskou ve Vyškově. Snad alespoň tam to bude ten pravý "den psů". Sami jsme se v Brně hodili do vody, ale pár temp jsme se naučili a rozhodně jsme ničeho nelitovali. Doufám, že když člověk zažije jednu z největších výstav psů v ČR, je lépe připraven na ty další. Výsledek nás nepřekvapil a jelikož naše (z větší části moje) nedůslednost na něm měla značný podíl, tak nás ani zdaleka nezklamal. Staky je na prvním místě a i kdyby se mu nedařilo na dráhách ani na jiné výstavě, naprosto nic to nezmění. Nezačneme být na něj tvrdí a drsní, jen aby pro nás něco vyhrál. I když by nás budoucí úspěch potěšil, neuděláme pro něj nic, co by se příčilo Stakymu. Taky jsme pochopili, že na výstavu je potřeba skutečná příprava a tak s ním teď trénujeme postoj každý den. A až se počasí uklidní posnažíme se připravit na i budoucí dostihy, včetně makety boxů. Díky Věrce a jejím zkušenostem jsme také pozměnili přístup k výchově Stakyho a více mu teď rozumíme a můžeme mu tak více nabídnout. A taky víme, že ho máme více vodit do brněnských parků, aby si zvykal na více lidí a psů. Zkrátka, Duo CACIB v Brně nám toho dál víc, než jsme očekávali.

    Velký dík tedy patří právě naší handlerce Věrce, pak také Lubči, bez níž by se snad ani na výstavu nemohl Staky dostavit (postavit) a také naší milé chovatelce, paní Kalouskové, za krásná a utěšující (ale nebojte skutečně nejsme z umístění rozmrzelí) slova po výstavě.